Druhý život

11. ledna 2008 v 20:24 | Cliché |  → Povídky ←
Už dlouho tou cestou nešel.
Jen matně si pamatoval přibližný směr. Naštěstí se mohl kdykoliv otočit a vrátit se stejně, jako přišel. Ale zatím nebylo proč.
Slunce bylo dostatečně vysoko nad obzorem a kolem něj každou chvíli poskakoval jeho milovaný pes. Bylo příjemné se po dlouhé zimě zase projít zelenou krajinou. Užíval si ještě stále hřejícího slunce a jarních vůní. Z klidu jej vytrhlo vzdálené zapištění a o pár vteřin později volání o pomoc.
Nečekal, běžel.

Cesta se zkroutila a vyústila v křižovatku. Cesta vlevo i vpravo sledovala řeku. Kus od břehu se v ní marně pokoušela plavat nějaká holka. Každou chvíli sjela pod vodu, opět vyplavala, nadechla se a zakřičela pomoc, jen aby se zase ponořila. Nemilosrdný proud jí unášel dál.
Neotálel a skočil do vody za ní.
Vteřinu na to jej následoval pes. Voda byla studená jako led a i bez toho, že měl na sobě šaty a boty, uměl plavat docela mizerně. Do několika metrů, které mu chyběly, vložil většinu sil.
Chytil jí pod rameny právě ve chvíli, kdy šla opět pod vodu. Položil si ji na sebe a vyčerpaně si lehnul na vodu a ze všech sil nabral co nejvíc vzduchu. Povedlo se - díky vzduchu v plících a dosti velkému proudu uprostřed řeky, kde se ocitli, se mu podařilo zůstat společně s ní nad hladinou.
Alespoň co se hlavy týče. Ruce a nohy ho bolely od nenadálé námahy, na kterou nebyl zvyklý. Plíce ho pálily a srdce bilo jako na poplach, studená voda ho zbavovala citu a sil. Dívka přerývaně dýchala, občas vykuckala vodu. Vedle nich si svým způsobem šlapal vodu pes.
Konečně vypluli z míst, kde byly břehy příliš příkré, než aby se na ně dalo vylézt. V marném souboji s živlem se pokoušel opustit jeho střed a přiblížit se k břehu. Nedařilo se mu to ani za nic.
V jeho počínání ho vyrušila její slova:"C-c-co t-t-to tak s-s-s-straš-š-šně h-h-uč-č-čí?"
Zaposlouchal se. Zvuk se blížil. Překonal chlad a odevzdaně pronesl: "Náš konec."
Vzpomněl si na splav, který byl těsně za mostem. Nezbývalo, než se pořádně nadechnout a doufat….
***
Byl nádherný letní den. Na louce rostla jen nízká svěží tráva, překrásně zelená. Nedaleko byl hezký lesík a za ním se rýsovaly štíty hor.
Běžela kousek před ním. Když jí dohonil, praštili sebou do trávy, ale jemně, hezky. Leželi těsně vedle sebe a dívali se navzájem do očí. Nemuseli nic říkat. Přiběhl k ním pes a dloubnul čumákem do mezery mezi nimi. Chvíli počkal a když se nic nedělo, začal se mezi ně tlačit. Když se mu to konečně podařilo, čumák měl kousek od jejich tváří.
O něco později už zase běželi. Zastavili se až na břehu potoka. Vůbec neotáleli a bosi do něj vběhli.
Po chvíli čvachtání, smíchu a štěkotu toho měli dost.
Ona se psem už byla na břehu a čekala na něj. Když se dotknul nohou suché země, zhroutil se náhle na zem. Marně se jej pokoušela přivést k vědomí vodou, fackami a domluvami. Stále jen ležel. Ale dýchal.

Ležel na nemocniční posteli, ale vůbec o tom nevěděl. Jen moderní přístroje dokazovaly, že ještě žije. Na židlích vedle něj rozmlouvali jeho rodiče.
"Je to už půl roku, co tady svede nějaký léčitel?"
"Aspoň ho to nech zkusit. Co kdyby? Prosíím."
"Máš pravdu, co můžeme ztratit? Ať to tedy zkusí. Ale jestli to nezabere? Už nemáme peníze a doktor říkal, že někteří se z kómatu nikdy neproberou."
"Je to jeho poslední ..." Matka větu nedokončila a začal vzlykat.

"Mistře, račte," pokynul rukou otec do pokoje. "Dělejte co umíte."
"Mám dvě podmínky."
"A to?"
"Po dobu úkonu s ním budu jen já a nikdo sem nevejde, dokud to nedovolím."
"Dobře."

Otec s matkou vyšli z místnosti a pouze sklem ve dveřích sledovali veškeré dění.
Léčitel chvíli přejížděl nad chlapcem a pak své ruce zastavil nad hlavou. Zavřel oči a začal se třást po celém těle. Z nosu mu začala téct krev. Teprve po chvíli zdvihl ruce a utřel si kapající krev.
Chlapec nejprve pohnul několika prsty a za chvíli se probral.
"Péééééťooooo!" vřískla šťastně matka a hrnula se ke klice. Cestu jí zastoupil její muž.
"Ještě tam nesmíme. Můžeme tam, až nám dovolí. Nezapomeň!"
A tak oba rodiče sledovali svého syna jen přes sklo.

"Proč jsem tady?"
To byla první slova, která pronesl.
"Málem jsi se utopil v řece, když jsi se pokoušel zachránit nějakou dívku."
"Ale vždyť já ji zachránil! Oba jsme se po tom splavu dostali na břeh."
"Obávám se, že nikoliv. Tebe vytáhli rybáři kousek od splavu, ji pak až o několik kilometrů dál."
"T-t-to není možné. Vždyť jsme ještě teď byli pod stanem. A pozítří jsme měli spolu jet na hrad, který byl nedaleko."
"Mýlíš se, vytáhli tě na břeh a přivolali záchranku. Pak jsi tady půl roku ležel v kómatu."
"Ne. NE! Už s ní půl roku chodím. Jmenuje se Anna, všude spolu jezdíme. Má ráda koně a a a žlutou barvu, čokoládovou zmrzlinu a koupání. Tohle není skutečné. Tohle musí být nějaký ohavný sen."
"Bohužel, TOHLE je skutečnost."
"Není! Odmítám ji. Tohle je jen sen. Jen sen!"
Položil se zpátky na polštář a zavřel oči.
Léčitel cítil, jak se mu vzdaluje, vztáhl nad něj ruce a zase se začal chvět. Po tváři mu začala téct krev. Chlapec se opět probudil.
"Nech mě odejít. Nechci tady být. Čeká na mě Anna." Chtěl zase zavřít oči.
"Budeš moct jít, ale rozluč se prosím se svými rodiči. I když je to jen sen. Udělej to a nechám tě jít."
"Udělám to."

Léčitel vyšel na chodbu. Matka se k němu vrhla a chtěla mu děkovat, on jí však gestem zastavil.
"Je mi to líto. Máte poslední možnost se s ním rozloučit. Víc pro vás nemohu udělat."
"Ale vždyť je v pořádku, vždyť se probudil."
"Jak jsem řekl. Je mi líto. Rozlučte se s ním. Až zavře oči, už jej budit nebudu. Je to tak pro něj lepší."
Oba vešli za chlapcem a chvíli si s ním povídali.
Pak se položil a zavřel oči. Naposledy. Oba plakali.

O dva týdny později byl pohřeb.
Přijel na něj léčitel i rodiče té dívky. Po ceremoniálu k nim přistoupil.
"Promiňte, vy jste rodiče Anny?"
"Ano."
"Odpusťte mi, že se vás na to zeptám, ale nedá mi to. Znali se ti dva před tou nešťastnou událostí?"
"Ne. Jsme si tím jisti."
"A neměla vaše dcera ráda koně, čokoládovou zmrzlinu a žlutou barvu?"
"Tyhle věci přímo milovala, ale proč se ptáte?"
"Myslím, že si s vámi a rodiči Péťy musím o něčem promluvit."
Když se probudil, měl hlavu v jejím klíně. Padaly na něj její slzy.
Lehce se usmál.
"Pročpak pláčeš ,moje lásko?"
Podívala se na něj, zářivě se na něj usmála a otřela si slzy.
"Myslela jsem, že už se mi nevrátíš."
"Musel jsem odejít, ale slibuji ti, že už s tebou budu navěky."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama